Vítejte Na VlNách - BLOGU

Studie naznačují, že deprese může fyzicky změnit naši DNA Výzkumníci z Velké Británie objevili, že deprese neovlivňuje jenom naše mozky, ale také mění naši DNA a způsob, jakým naše buňky generují energii. Tým z Wellcome Trust Centre for Human Genetics prováděl výzkum genomů více než 11 500 žen, s cílem najít geny spojené s rizikem deprese. Namísto toho však narazili na známky metabolických změn v buňkách, které byly způsobeny touto nemocí. Jedním z nejvýznamnějších objevů bylo zjištění, že ženy trpící stresem spojeným s depresí – tedy depresí způsobenou nějakou formou nepřízně v dětství, například sexuálním zneužitím – měly více mitochondriální DNA (mtDNA) než jejich zdravé vrstevnice. Mitochondrie jsou „energetické organelly“, které poskytují energii buňkám, a zvýšená mtDNA naznačuje, že se energetické potřeby buněk změnily v reakci na stres. „Byli jsme překvapeni tím, že jsme zaznamenali rozdíl v mitochondriální DNA. Trvalo nám dlouho, než jsme se přesvědčili, že to není artefakt, ale skutečný jev,“ uvedl genetik a jeden z hlavních výzkumníků, Jonathan Flint. Po dalším zkoumání výsledků se výzkumníci dozvěděli, že ženy s depresí spojenou se stresem měly kratší telomery než zdravé ženy. Telomery jsou ochrannými kapsami na koncích chromozomů, které se postupem času zkracují. Tým začal uvažovat, zda by tento proces nebyl zrychlen stresovými podmínkami. Ačkoliv korelace neznamená kauzalitu, rozhodl se tým svou hypotézu testovat na myších. Myši byly po čtyři týdny vystavovány stresu, a výzkumníci pozorovali genetické a buněčné změny. Výsledky, publikované v časopise Current Biology, ukázaly, že myši pod stresovými podmínkami měly zvýšenou mtDNA a také kratší telomery než normální myši. Tyto změny byly spojovány se stresem hormonu kortikosteronu. Podle Flinta tyto molekulární změny mohou být tělem využívány jako způsob, jak se přirozeně vypořádávat s velkým stresem. „Deprese by mohla být v některém smyslu vnímána jako metabolická reakce na vnímaný stres,“ poznamenal. Dobrou zprávou je, že výzkum na myších ukázal, že účinky stresu jsou částečně reverzibilní. Tým doufá, že výsledky pomohou identifikovat biomarkery stresu a jeho následků. Je sice ještě brzy, ale v budoucnu by mohlo měření úrovní mitochondriální DNA sloužit k určení, zda se jedinec zotavil po traumatu. Jonathan Flint dodává: „Zatím máme pouze omezený pohled na vztah mezi molekulárními znaky a depresí. Chceme zjistit, jak se tyto znaky mění v průběhu času – před, během a po depresivní epizodě. Tato informace by nám mohla poskytnout mnoho o jejich klinickém významu.“ Stále jasněji se ukazuje, že emocionální stav má vliv i na biologickou úroveň. V minulém roce ukázala jiná studie, že traumata z dětství mohou ovlivnit stárnutí buněk, a vědci dříve prokázali, že meditace a jóga mohou udržovat délku telomerů. Zatím není jasné, zda jsou tyto změny trvalé nebo se dědí na další generace. Výsledky vědců opět naznačují, že náš psychický stav a naše psychická zranění mají prokazatelný vliv na naši DNA a tím na naše zdraví a stárnutí. 29. dubna 2015 Autor: FIONA MACDONALD https://www.sciencealert.com/depression-can-physically-change-your-dna-study-suggests 

  Delfíni, jsou hravé a fascinující bytosti.   Jsou známí svými inteligentními schopnostmi, ale i esencí radosti, kterou vnáší světa. Jednou z mnoha zajímavých aspektů jejich existence je to, že dýchají vědomě, nikoli automaticky jako většina savců. I díky tomu delfíni mají neobvyklý způsob spánku, musí být stále schopni udržet bdělost pro potřeby dýchání. Mají jen „polospánek“ tedy tzv. „spánkovou hemisférickou deaktivaci.“ Během polospánku delfíni v podstatě spí jen polovinou svého mozku, zatímco druhá polovina mozku zůstává bdělá. Tím udrží kontrolu nad svou dechovou činností, aniž by se utopili nebo ztratili vědomí. Během první fáze spánku delfíni spí s otevřeným okem, což jim umožňuje monitorovat své okolí a případně reagovat na možné nebezpečí. Mnohé pokusy prokázaly, že delfíni jsou téměř neunavitelní. Musí se naplno soustředit na každý svůj nádech i výdech, což je stav, ve kterém jejich mysl spočívá – v přítomnosti. Proč je tato schopnost tak zajímavá? Jejich mysl jistě nevíří myšlenkami na minulost nebo budoucnost, delfíni žijí v přítomném okamžiku, což je stav, jenž se nám lidem často nedaří. Přemýšlení o minulých zkušenostech nebo plánování budoucnosti je pro nás běžné. A může nás pohlcovat natolik, že zapomínáme na okamžik, ve kterém právě jsme a kde jsme. Delfíni jsou nám proto symbolem, že pravá radost a štěstí mohou být nalezeny jen v přítomném okamžiku.     Jejich vědomé dýchání hraje i klíčovou roli v jejich interakcích s ostatními členy skupiny. Když se potápějí, musí se spoléhat na své instinkty a schopnosti, aby přežili a komunikovali s ostatními delfíny. Tato vzájemná důvěra a spolupráce posiluje pouta mezi jednotlivými členy skupiny, což vede k harmonickému soužití a posílení celého společenství. Zářivá a krásná energie, kterou delfíni vyzařují, je pro nás přitažlivá. Něco na jejich hravém a radostném způsobu života nám připomíná, že bychom měli více ocenit přítomný okamžik a naučit se vnímat radost v každodenních maličkostech. Možná právě proto je pozorování delfínů tak magickým zážitkem, který nás naplňuje klidem a nadějí. Delfíni připomínají svým skokem, zbytečnost myšlenek a obav, které nás tak často ovládají. Jejich schopnost dýchat vědomě nás inspiruje k tomu to také někdy vyzkoušet, abychom se uvolnili a plně prožili přítomný okamžik s radostí a vděčností za vše, co nás obklopuje. Skočit do života s otevřeným srdcem, naplnění tím, co právě krásného probíhá kolem nás. Radostná energie delfínů může být inspirací a přinášet nám klid, štěstí a lásku jen pohledem.

  Práce s tělem, emoce a pohyb    jak to spolu souvisí? Když chcete pracovat s tělem je nutné se empaticky do člověka vžít, vidět pohyb a psychiku v souvislostech.  Pohybový aparát a pohyb samotný je vyjádřením našeho naladění a nastavení. Můžeme z něj vyčíst dobrou náladu, zdraví a také různé poruchy. Každá disharmonie a porucha, ať je z centrálního nervového systému, ortopedická nebo interní, má svůj obraz v určitých vzorech a stereotypech pohybového chování a dá se z ní mnoho vyčíst. Porozumění pohybu by ušetřilo mnoho vyšetření, ale bohužel málo lidí v něm umí číst. Pohybový systém má svou řeč a vyjadřuje náš stav. Dokonalými v této četbě těla jsou naši psi a nejspíše i další zvířata. Oni vidí každý náš pohyb v souvislostech.  Naše tělo hovoří svou pohybovou řečí nejen mimikou. I duševní poruchy, psychické nálady se vyjadřují mimikou a ne pouze verbálně. Ti, kdo umí rozumět a číst v této řeči, jsou nejlepší terapeuti.  V praktické medicíně, která má své obory a je rozdrobená na ty malé části (oko, zub, krk, kůže, plíce, chybí systémové propojení. Vidíme jen jednotlivé částečky, ale chybí nám ty celkové propojující obrazy, do kterých bychom potom tyto částečky zasadily. Medicína je velmi vyspělá, superspecializovaná ve svých jednotlivých oborech. Ale chybí jí, jak si to dát dohromady, chybí jí integrace. Pořád převládá rozdělení chytrý stroj, co má tělo a duši zvlášť. (R. Descartes) Toto rozdělení v medicíně přetrvává bohužel dodnes. I když víme, že všechno se promítá do pohybu, a všechno je spojeno zároveň s emocionalitou.    To znamená i vnitřní onemocnění je vždy propojeno s limbickým systém a má to duševní projev. Ale emoční projev je z medicíny vyřazen. Emoce jsou v medicíně na okraji a patří pouze do speciálních oborů (psychologie a psychiatrie). Přitom emoce nejsou jenom prožitkem, ale emoce mají svůj dopad pro biochemické molekulární procesy v těle. Emoce zasahuje každou buňku v našem těle. A to je koncepční chyba, protože naše emocionalita je významně propojená do všech neurochemických procesů v našem těle.  Už jenom to, že řekneme větu s emočním nábojem, tak nemá jen tu prožitkovou část, ale má to i dopad a vliv v našich orgánech a v naší chemii.  I mírná stresová reakce vyvolá reakci téměř každé buňky našeho těla. Je potřeba si také uvědomit, že, když přijde člověk s pohybovým problémem, jakýmkoliv – bolavá záda, samozřejmě může být ve vyhřezlé ploténce, nebo to může být příčina svalová, ale může to být také příčina onkologická, metabolická, gynekologická nebo infekční. Pohybové potíže nejsou jen záležitostí ortopedie, traumatologie a fyziatrie, ale je to záležitost celého našeho skeletu. Je to integrovaná součást našeho těla včetně psychiky.